VÝROK
Termín užívaný v logice zpravidla ve významu syntaktickém pro ↗oznamovací větu, ale i sémantickém pro soud či ↗propozici. Podle (smíšené) definice je v.jaz. výraz, u nějž má smysl uvažovat, zda je pravdivý, n. nepravdivý (tj. v. je jméno pravdivostní hodnoty, které vyjadřuje soud či propozici). Musí jít o smysluplnou oznamovací větu, která neobsahuje volné proměnné (zájmena). Takže v. je např. „před velkým třeskem žili lidé“, ale „láska je větší než čtyři“ v. není. V. je determinován časově a místně, tj. v tomto ohledu není daný jaz. výraz nijak parametrizován (např. výraz „prší“ je v. pouze tehdy, je‑li chápán jako nezávislý na časovém a místním kontextu). Eliminace kontextu (resp. jeho zahrnutí do interpretace) nemusí být vždy zcela průzračným aktem. Např. výraz „jedna a jedna jsou dvě“ může v závislosti na kontextu reprezentovat řadu různých v. (různých pravdivostních hodnot), které jsou neslučitelné. Analytickým v. bude pouze v interpretaci „1 + 1 = 2“. Chápeme‑li však tento v. přeneseně jako posloupnost kladení dvou věcí vedle sebe, může mít za výsledek nic (v případě, že budeme skládat dostatečná množství uranu, která vytvoří tzv. kritickou hmotnost) n. jedinou věc (v případě, kdy jedna dešťová kapka splyne s druhou) n. tři a více (když králíka vložíme do kotce ke králičici) a první výsledek by pak byl pouze kontingentní pravdou (vzhledem k výroku „jedna a jedna jsou dvě“).
Výroková logika člení v. na jednoduché (neobsahují žádnou vlastní část, která je v., resp. neobsahují žádnou logickou spojku), např. 3 × 5 = 15, a složené (obsahují aspoň jednu vlastní část, která je v., tj. obsahují aspoň jednu spojku), např. 2 ≤ 4 – je to zkratka pro: 2 < 4 n. 2 = 4.
Predikátová logika člení v. na singulární (jedinečné; neobsahují žádný ↗kvantifikátor), např. 0 < 5; existenční (začínají existenčním kvantifikátorem), např. ∃x(0 < x); obecné (začínají obecným kvantifikátorem), např. ∀x(0 < x).
V ↗tradiční logice, resp. sylogistice, jsou významné tzv. subjekt‑predikátové v., kde subjekt a predikát odpovídají zhruba podmětu a přísudku (jsou to zpravidla obecná jména), které členíme podle kvality na kladné a záporné a podle kvantity na obecné a částečné, tj. čtyři druhy tvaru „všechna S jsou P“, „žádné S není P“, „některá S jsou P“ a „některá S nejsou P“. Dále lze uvažovat v. logicky pravdivé (↗tautologie) a logicky nepravdivé (↗logický spor).
V modální logice rozlišujeme (a) nutné výroky – pravdivé ve všech možných světech, (b) nemožné výroky – nepravdivé ve všech možných světech a (c) kontingentní výroky – aspoň v jednom možném světě pravdivé a aspoň v jednom možném světě nepravdivé.
Další rozlišení uvažuje analytické výroky//analytické věty, jejichž pravdivost lze zjistit jen na základě znalosti významu skládajících slov, např. „tělesa jsou rozprostraněná“ (pojem tělesa obsahuje pojem rozprostraněnosti), a syntetické výroky//syntetické věty, u nichž je k verifikaci třeba empirie, např. „ten vlak má zpoždění“.
- Berka, K. Stručné dějiny logiky, 1994.
- Gajewski, J. On Analyticity in Natural Language (http://gajewski.uconn.edu/).
- Peregrin, J. & S. Sousedík. (eds.) Co je analytický výrok?, 1995.
- Štěpán, J. Formální logika, 1995a.
- Štěpán, J. Logika možných světů I, 1995b.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝROK (poslední přístup: 22. 11. 2024)
Další pojmy:
logikaCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka